For you, my love

14. února 2013 v 17:25
Nom, víte je Valentýýn xD ^^. Yuki mi vždy udělá něco … prostě .. úžasného x3 … protože on umí žobsky kreslit, dělat videa, a to já prostě neumim. No jo, jsem lamák -.-" xD. Stejnak se pokusím nějakej hnus nakreslit, ale videa O.O .. jako mě to vůbec nejde T.T (navíc mi nejde na kompu zvuk, takže .. to ani nejde spustit) .. nom prostě, jediné co já skutečně dělám často a rád je, že píšu … ne vždy sem, ale není den co bych si někam něco nezapsal … Chtěl bych do této povídky vložit své srdce a všechny své city, pro osobu, kterou tak strašně moc miluji. Pro tebe, Yuki …


~On~

…Běžím, doslova letím abych to vše stihnul. Musím stihnout doběhnout domu a hned běžet na autobus, poté na vlak. Musím to stihnout, dnes ho opět uvidím, nemohu se dočkat, už ted mé srdce tluče jako splašené a není to jen rychlím během. Rychle otevřu dveře a veymu si již připravenou tašku, zamknu a můj běh pokračuje. Když se konečně dostanu na autobusouvou zastávku oddechnu si, lidé tu stále ještě stojí ve velkém počtu, autobus ještě určitě nejel. Snažím se vydýchat a očima sleduji, kdo všechno zde stojí. Poté nasednu do autobusu, který za krátkou dobu přijel a přemýšlím. Ve sluchátkách mi hraje nějaká klidnější hudba a já se snažím uklidmit, z toho všeho. Myslím na něj, na to až zas konečně uvidím jeho tvář, jeho oči, jeho úsměv…ař ho budu moct opět obejmout, pohladit a políbit. Zas jsme na to čekali tak dlouho, dlouhé dny a ještě delší měsíce. Je to tak bolestivé, být od něj daleko, ale za to všechno, za jeho lásku, za to krásné a příjemné štěstí, my to stojí.
Autobus se pomalu zastaví a já vyběhnu abych stihl vlak, k vlaku to není daleko, ale odjíždí za pár minut a já, si ho nemohu nechat ujet. Těkám očima po nádraží, když uvidím vlak, rychlík. Rychlík, který bych měl líbat za to, že mě doveze k němu. Nastoupím a posadím se o samotě do kupé. V klidu se opřu a vzpomínám na něj. Jaké to bylo ho poprvé políbit. Jaké to bylo když jsem ho poprvé uviděl, objal, pohladil, první slovo… Je toho tolik, tolik krásných vzpomínek u kterých mi normálně tečou slzy. Ale ted, ted jedu za ním, ted budu opět s ním a vím, že to bude krásné.
Vlak jel celou dobu pomalu a klidně, já sem téměř spal a myšlenkama jsem už byl o pár hodin napřed. Když vlak dorazil do konečné stanice, a já se mezi tlačícísemi davy vytlačil konečně ven, rozhlédnul jsem se. A ano, stál tam…on, tam stál a naše oči se opět střetnuli. Rozeběhnul jsem se a láskyplně ho objal. Cítil jsem jak mi bije srdce, nadšením a láskou. Usmíval jsem se a snad mi stekla i slza štěstí. Byl jsem opět s ním a všechno to krásné jsem s ním mohl zažít znova. Vidět jeho úsměv, smát se s ním a býtkonečně zas .. tak strašně moc štastný. Ano, byl jsem neskutečně štastný. Cítit to teplo, uvnitř…co tak příjemně hřeje a rozlévá se po celém těle. Byl opět tak strašně moc krásný, díval se na mě těma jeho okouzlujícíma očima a usmíval se. Ten pocit v té chvíli je nezaměnitelný. Konečně zas spolu, mám ho tu, vedle sebe a jsem štastný. Nic jiného nechci, chci jen jeho. Chci aby po zbytek života takhle vedle mne stál. Navždy. Protože, mě nic nikdy takhle nenaplnilo, jako on. On je jako anděl. Znenadání se objevil v mém životě a vnesl do něj světlo a štěstí. A hlavně, lásku.
Pomalu jsme spolu šli, drželi se za ruce a šli, je jedno kudy a kam. Důležité je že jsem mohl být s ním, potom všem.
Byl to nádherný den, s ním. Jenom s ním. Co všechno jsme spolu zas prořili, tolik nových vzpomínek a i tak je to tak zatraceně málo. Tak strašně krátká doba. Jakoby to nebyla ani hodina co ho vidím. Stojíme tam, na nádraží a jen čekáme než přijede vlak a zas nás rozdělí. Na dlouho, na strašně dlouho. Rozpršelo se, jako by i nebe plakalo. Objal jsem ho, chci si tenhle moment vnést do paměti, tenhle pocit, ten krásný pocit, když jsem ještě s ním. A už citím jak se mi do očí derou slzy. Nechci ho pustit, zas na tak dlouho. Nechci, nedokážu to, ale přeci jen budu muset. Snažím se nebrečet, vydržet to, ale tohle .. n-nejde. Slyším jak osudný vlak zastavil a já musel jít. Podíval jsem se na něj, do těch nádherných očí.
"Miluji tě." Zašeptám a mám pocit, že ty slzy už mi stejně tečou i s proudem deště po tvářích. Jetšě mu stihnu dát malou pusu na čelo a rozeběhnu se k vlaku, abych ho ztačil. A ted…je konec. Zas na tak strašně dlouho, jsme rozdělení, zas tak strašně dlouho ho neuvidím. Chtěl bych vyskočit z okna běžet za ním, ale vím, že nemůžu. Vím, že nemohu udělat nic…

Po pár letech se nic nezměnilo. Jakoby by bylo vše proti nám, ale my se nevzdávali a bojovali dál. Už nám bylo 17 a každý jsme chodili na střední školu. Občas jsme se viděli. Ale bylo to těžké. Je to jako horská dráha, chvilku jsme nahoře a chvilku dole. Každý den si voláme a tolik se nasmějeme, je krásné aspon slyšet jeho hlas .. a jeho smích. Je to nejkrásnější co jsem kdy slyšel. Vydrželi jsme, už tak dlouho, už tak těžké časy a už to konečně vypadá, že se dočkáme. Už jen rok a budeme volný, a budeme spolu a už nás nic nerozdělí.
Jednoho dne, jsme si opět volali. Seděl jsem celý zničený v koutě ve sklepě. Cítil jsem strašnou bolest, tak nesnesitelnou. Chyběl mi, strašně moc. Pomalu jsem mu brečel do telefonu.
"Chci zkončit tohle všechno. Už to nevydržím. Bud štastný s někým jiným." Každý slovo jakoby mě bodalo do srdce. Ale už nemám sílu. Na nic. Nevydržím to. Bez něj. Když on je moje vše. On je moje posedlost. Jsem na něm doslova závislý, ale chtěl jsem ho úplně. Už jsem chtěl být s ním.
Hovor pokračoval, ale .. zkončil jenom pláčem. Seděli jsme oba dva v jiné místnosti, v jiném městě, ale oba dva jsme plakali. Proč, proč my. Proč je vše proti nám. Proč nám všechno brání. Proč nás nenechají být štastný. Proč nemůžeme být spolu. Nejde se spoléhat na ostatní, musíme to dokázat sami. Sebrali jsme opět odvahu a naději. Sílu a chtíč bojovat dál. Jít dál poté cestě životem a dojít až ke svému cíli.


…A MY JSME TO DOKÁZALI…

…Byl malý byteček, tam dva štastný mladí, sotva osmnáctiletý. Každý den plný štěstí, vášně a elánu. Dva, dva štastný blázni co konečně našli svoje štěstí, našli sebe…

Kichiru
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hin-chan Hin-chan | 14. února 2013 v 18:43 | Reagovat

To bolo tak nádherné.. Kichiru.. T.T

2 Yuki Kyuto Yuki Kyuto | 14. února 2013 v 18:50 | Reagovat

Umírám.. já z toho ztratil dech je to kouzelný. Ano my to dokážem! ^^ za to štěstí to stojí..moc ti děkuju, za všechno..

3 Nigaito Nigaito | Web | 15. února 2013 v 17:54 | Reagovat

ty fakt víš, jak člověka rozbrečet... no já věděl, že to nemám číst včera... včera mi stačilo, jak jsem řval, když jsem četl, co o tobě psal Yuki na svym blogu, oboje v jeden den bych to fakt asi neudejchal... je to strašně romantické a krásné

4 Saskie Saskie | E-mail | Web | 15. února 2013 v 21:57 | Reagovat

Aáá Bakáá.. z toho breku mě štípou oči! xD Je to krásné.
Kichoni ty Sakuro! já brečím! umíš si to představit? -.- já myslím že ne. No právě... xD
né, je to fakt krásný vyjádření citů.

5 El El | 16. února 2013 v 14:08 | Reagovat

Kichi... Našel si ten telefon???
Promiň, že ti píšu sem, ale máma otravuje...
Jinak ten článek je klas... ale to už sem ti řikala.
Prosim, prosim. Napiš mi na face, jestli ten mobil najdeš.

6 Yuki Kyuto Yuki Kyuto | 16. února 2013 v 15:25 | Reagovat

[5]: Aha tak proto neodpovídá? on ztratil mobil? O.o

7 El El | 16. února 2013 v 16:24 | Reagovat

[6]: Ne... nebo o tom alespoň nevom...
Já jsem ztratila telefon, když sem u něj byla.
Ale myslím, že u něj jsou na návštěvje prarodiče. Tak mu možná zakázali spoj s okolním světem.

8 Yuki Kyuto Yuki Kyuto | 16. února 2013 v 17:44 | Reagovat

[7]: Aha, takto.No od toho jak se choval když byl na minutu na skypu jsem vyvodil že se něco stalo.. ale..asi nic nevíš že..?

9 El El | 16. února 2013 v 18:12 | Reagovat

[8]: Hmm... nevim. Včera jsm ho naposledy viděla někdy kolem osmý a zdál se mi celkem bezstarostný, ale on umí docela dobře zakrývat špatnou náladu když se mu chce, ne?
Ty jsi s ním mluvil později?

10 Kichiru Kichiru | 16. února 2013 v 23:09 | Reagovat

Ehhee -.-" proč mě tu takto řešíte, nom nic každopádně El, ano ten telefon je u mne na stole -.-"" a ... včera v osm, mi bylo ještě dobře, ale to je fuk -.-"

11 El El | 17. února 2013 v 10:12 | Reagovat

Fajn... připrav se, že v pondělí tě budu vyslíchat... Jestli přídeš do školy.
Jdeš do školy, však? jak bych bez tebe přežila matiku???
Ještě, že si našel ten mámy telefon... ona mě chce přinutit, abych hledala ten svůj... Jak mi to může chtít udělat!!!
Už mam hotový ty přívěsky, tak ti je přinesu do školy. Uhahaha... teď musíš přijít do školy abych ti je mohla dát.

12 Kichiru Kichiru | 17. února 2013 v 12:29 | Reagovat

Nom hele, jo měl bych dojít, a ty přívěšky chcu takže dojdu. Hlavně máme KMD. Nezapomen na to. A vyslíchat ? Nechtěj mě rozesmát, když ti něbudu chtít nic říct nic ti neřeknu, to nezměníš. A tak ti říkám dopředu že snaha o výslech bude zbytečná.

13 El El | 17. února 2013 v 12:42 | Reagovat

No jo... asi máš pravdu, jenže já už jsem našla způsob jak se spojit s Yukim. Říkala jsem ti, že na to příjdu...
Ale ne, jestli mi to nebudeš chtít říct tak tě nebudu vydírat... ono by mu to stejně určitě nevadilo...

14 Toshiko Toshiko | 19. února 2013 v 10:15 | Reagovat

to je nádherné . :) nechces napsat další takovy příběh ? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama