Fánoční Speciál - Snow Love

28. listopadu 2012 v 13:46 |  Povídky
Toto je Fánoční speciál, nemá to nic společného z mojí sérií pofídek o Kichirovi, toto je taká Yaoi Fánoční Šmudlanice xD Je to hlavně pro Yukíška x3 Tak snad se bude líbit ^^ hlavními postafami jsou Kichiru (z něhož pohledu to aj je xD) a Yuki x3 (hééé no kdo jiný ^^) … a tato pofídka se jmenuje :



Snow Love
Achjo~ Jakto že když nemáme školu pořád jsou kroužky ? Ts ! To je tak nefér, musím chodit se školou na nějaký blbý bruslení na ledě. Ksóoo ! To je vážně nesmyslný. Jako, jo baví mě to, ale ne vo Vánočních prázdninách, kdy jsem nejradši doma, s čajem a u nějakýho obrázku, kterej se snažím marně nakreslit. Nebo lítám venku a stavím si malé sněhuláky či se kloužu po ledě, ale vstávat v 6 a zase vidět lidi z naší třídy. Grrr … proč já ? Strakám si brusle do tašky. Fu~ Ale prý budem bruslit venku což bude fajn, vlastně to bude poprvý, vždy jsme bruslili jedině v aréně bo v nějakém centru. Přemýšlel jsem, že bych se dal na hokej, jelikož v bruslení jsem ze třídy nejlepší. Nom nevím, ale těším se na led venku. Nakonec si lehnu do postele a vezmu si knížku- "Dej mi své oči", nakonec ale stejně celou dobu přemýšlím nad zítřkem, než abych se plně ponořil do detektivního příběhu a četl.
"Ále, kašlu na to" odložím knihu, nařídím si budíka na mobilu a nandám si sluchátka, zaposlouchám se do hudby při které taky po chvilce usnu.
Ráno proběhlo docela klidně a už jsem stál na určeném místě, kde jsem se měli s ostatními spolužaky sejít. Ale bylo nás tu asi 5 a učitelka nikde. No super ty jo. Nakonec dorazila a I pár spolužáků, ovšem jako 12 žíku z 26 je docela málo. Ale co, stejně je nemám rád. Když jsme konečně vyrazili k zamrzlému jezeru, vyndali jsme si brusle a hurá na led. Netrvalo dlouho a byli jsme dost unavení a promrzlí. Sednul jsem si na lavičku a chvilku jen tak rozjímal. Boleli mě celé nohy od těžkých bruslích a nějak jsem přestával cejtit skoro fialové ruce. Rozhlídnul jsem se a zjistil, že na ledě už nikdo není, všichni jen tak zmrzlí posedávaj a vypadaj jak nějaké sošky z ledu či živější sněhuláci. Po chvilce mezi nás přišla učitelka a řekla, že ti co chtějí mohou pomalu odcházet. Sundal jsem si brusle a pečlivě si je uložil do batohu. Co ted ? Domu se mi nechce. Už tu bylo jen pár spolužáky, ani učitelka už tu nebyla. No tak ted už tu není nikdo,i ti poslední právě ted odešli. Zůstal jsem tu sám. Když jsem tak seděl a koukal, všiml jsem si malého lesíka, kousek ode mě. Nechápu jaktože jsem si ho doted nevšiml, vždyt je jen kousek, pár metrů ode mne. Vstal jsem a rozhodl se ho prozkoumat. Doslova jsem tam vletěl. Byl to takový menší obyčejný lesík, nebo tak aspon předtím vypadal. Ale ted vypadá nádherně, kouzelně. Ty spousty zasněžených stromů, nádhera. Prolítaval jsem pod stromy a padal na mě sníh, že jsem v tu chvíli musel vypadat jako sněhulák. Smál jsem se na celé kolo, ale najednou zakopl o nějaký kořen, nebo pařez, nebo co mi to překazilo můj bezchybný krok. Ovšem letěl jsem přímo obličejem do sněhu. Heh. Překulil jsem se a batoh s bruslema si dal pod hlavu. Tak jsem tam tak ležel a koukal na nebe. V tom jsem něco uslyšel. Něčí hlas. Opatrně jsem se napřímil a hledal zdroj toho zvuku. Po chvilce jsem ho uviděl. Nějaký chlapec tam prolítaval pod stromy, jako před chvílí já. Pozoroval jsem ho, ale potřebovalo to se dostat blíže. Pomalu jsem se prodíral vysokým sněhem. Ani nechápu proč, ale přišlo mi to jako zábava. Ano jsem cvok. Když jsem se dostal skoro k němu, zastavil jsem se. Probíhal stále pod stejnými stromy. Ovšem najednou změnil trasu a běžel přímo ke mně, skara co ted ? Chtěl jsem se zvednout, ale pozdě, byl moc blízko a smětl mě na zem, při čemž zákonitě letěl k zemi taky.
"Auu …" zaknučel. Pomalu jsem otevřel oči a k mému velkému údivu zjistil, že ten krásný neznámý sedí na mě. Um … Když si to i on uvědomil, snažil se rozpačitě vstát, ovšem jeho nohy zabořené hluboku ve sněhu mu moc nepomáhali. Nakonec se mu to podařilo a pomalu vstal a otřepával ze sebe sníh. Vstal jsem hned za ním. Chvíli bylo ticho, ale pak promluvil.
"Co jste tam dělal ?" vypadal trochu rozhořčeně a přitom tak nějak ustrašeně. Ale co mu ted odpovím ? Když mu řeknu pravdu, co si asi bude myslet. Sakra.
"Noo … j-já, předtím jsem se tu tak procházel a …potom jsem ležel a .. em" snažil jsem se najít výmluvu, ale žádná nebyla. Zvednul jsem oči k němu a on se ted díval nějak divně.
"Nom … prominte." dodal jsem po chviličce. Lehce se usmál ,nebo se mi to možná jenom zdálo.
"V pořádku. To já bych se měl omluvit." Řekl, tím jeho nádherným hlasem. Na chvilku jsem lehce přivřel oči a sebral odhodlání mluvit dál.
"A … vy jste tu dělal co ?" zeptal jsem se pomalu. Podíval se na mě.
"Procházel se, tak nějak .. ehm proč ?"zaujatě jsem se na něj díval, nevím proč, alemusel jsem se na něj dívat. Vypadal jako anděl. Byl tak roztomile rozkošný. Měl jsem strašnou chut se ho dotknout ani nevím proč, zaujatě jsem se díval na jeho obličej. Na jeho zářící oči, na jeho roztomilé rty. Byl celý tak neuvěřitelně nádherný, jeho vlasy se lehce kroutily. Byl .. dokonalý.
"Halo ? Je vám něco nebo .. ?" nejistě se otázal, když si všiml jak se na něj dívam. Eh.
"N-ne, nic mi není. " pomalu jsem odpověděl a po chvilce ještě dodal "Já jsem Kichiru … " usmál jsem se a podal mu ruku na důkaz přátelstvá a tykání. Chvíli se na mě jenom díval, vypadal trochu zmateně, ale po chvilce mi podal svou ruku.
"Já jsem Yuki .." usmál se nesměle. Ach, chtěl jsem si ještě chvíli užít jeho dotyk ruky, ale musel jsi nakonec pustit. Musel jsem něco říct nebo odejde, ale co ? .. Chci s nim mluvit, sakra.
"A .. a ty bydlíš tu poblíž ?" vypadlo ze mě nakonec.
"No, kousek od sud. A ty ?" řekl pomalu. Ach, proč byl náš rozhovor tak zvláštní, no jo já vím. Ale nemohl jsem s ním přestat mluvit, nemohl jsem z něj spustit oči.
"Já, směrem na nádraží, asi dvacet minut cesty." Ohnul se a vzal si hrst sněhu, udělal z něj kuličku a hodil ji po mě.
"Válka ?" uchichtl jsem se. a sebral taky sníh.
"Můžeš to tak brát !" mrkl na mě a už držel další sněhovou kouli.
Ani nevím jak dlouho jsme tam byli a bylo mi to jedno. Cítil jsem se s ním tak neskutečně štasný. Bylo mi s ním nádherně. Koulovali jsem se jak malé děti, ale vždyt vlastně jsme ještě děti, ne ? I když nemám ponětí kolik je jemu, asi bude o rok mladší, nevím.
Nakonec jsme zkončili tak že jsme se váleli ve sněhu a koukali na nebe.
"Hele víš, že je dneska 21. ? Konec světa !" zasmál jsem se a předstíral paniku. A i kdyby byl Konec světa, ted by mi to bylo fuk, tu, s ním, klidně zemřu.
"Jo~ To vím. Hold už nadešel čas nó" smál se a rozhazoval sníh.
"Supéér. Ale jako zdá se, že se nic neděje. To je zrada !"
"No to je ! Zažalujeme je ! " smáli jsme se, skoro ničemu. Ale očividně na tom nesejde.
Asi po hodinách smíchu se začalo pomalu stmívat. Seděli jsme vedle sněhuláka co jsme postavlili a koukali někam na stromy.
"Už se začíná stmívat, asi budu muset." Řekl jsem pak se značným zklámáním, že ten den uběhl tak ryhle.
"Noooouu" protáhl oblyčej. "Ale pravda, že já asi taky pomalu pujdu." Řekl nakonec.
"N-nom mě napadlo. Nesejdem se tu zítra znovu ? " váhavě jsem se zeptal. Otočil se na mě a usmál se.
"No jasně ! Aspon se ujistím jestli jsi Konec světa přežil." Usmál jsem se.
"Dobře … budu tu hned ráno." Pokývnul hlavou. Chvilku jsme jen tark stáli, jako na začátku. Pak jsem polknul a pomalu ho objal. Snažil jsem se potlačit chvění a tlukot mého srdce, který jsem silně zaznamenával v jeho blízkosti, ale nešlo to. Bál jsem se, že mě odstrčí, ale ne, objal mě. Ach … co je to za pocit. Lehce jsem zavřel oči a zabořil obličej do jeho nádherných vlasů. Najednou se zachvěl a já ho nevím proč, raději pustil a lehce se posunul od něj. Díval se nějak zvláštně do země. Sakra, asi jsem to celé pokazil, to snad ne ! Ne, to ne ! …
"Em … takže .. zítra ?" pokusil jsem se o úsměv. Podíval se na mě a zvláštně se na mě usmál, ale opravdově.
"J-jo .. jasně, že jo !" ach díky bohu. Měl jsem chut ho obejmout znova a znova a .. ach, budu muset už jít.
"N-nom já už pujdu. Tak ahoj a zítra." Usmál jsem se a lehce se otočil k odchodu.
"Jo jo. Tak ahoj !" zamával mi a šel na druhou stranu…
Když jsem došel domů dostal jsem seřváno za to, že jdu pozdě, ale nakonec mi dovolili jít ven i zítra. Dal jsem si malou večeři a šel lehnout, pořád jsem na něj myslel. Nedokázal jsem ho dostat z hlavy. Pořád jsem ho cítil, jeho vůni, pořád jsem slyšel jeho krásný hlas, pořád jako bych ho viděl. Vůbec jsem nemohl spát, usnul jsem až brzo ráno… A vzbudil se za pár hodin, vylítnul jsem a nasnídal se. Potom jsem vyrazil do našeho lesíka. Dorazil jsem tam nějak před devátou a čekal u našeho sněhuláka. Čekal jsem …
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | 11. prosince 2012 v 11:10 | Reagovat

Je to krásný já nevím co říct..jdu číst dál mně to úplně vzalo..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama